Název

2018 Petr Holička

Popis

O tom, že se pustím do premiérového ročníku vrchařské koruny Českého středohoří, jsem měl od začátku jasno. Jako malý jsem trávíval své prázdniny nedaleko Peruce a Stradonic, a kopečky jako Hazmburk, Raná či Milešovka mi byly velice blízké.
Nicméně k první vyjížďce jsem se dostal až ve druhé polovině letošního srpna.

Vyjížďka č.1, 19.8.2018
První vrcholy jsem zdolal vlastně tak jakoby „náhodou“. Jejich dosažení bylo jakýmsi vedlejším produktem plánovaného cyklovýletu z Prahy do Loun. Začátek trasy byl pro mě rutinní, stezku z Prahy podél Vltavy přes Klecany, Řež, Kralupy, Nelahozeves, a po silnici pak dále přes Ouholice a Straškov téměř pod Říp jsem jel už tolikrát.. Rovina a nuda.. Dále jsem pokračoval po silnici přes Mšené lázně do Stradonic, a pak už směr Louny. V tomto městě jsem jednak navštívil pivovar Lounský žejdlík, samozřejmě místní náměstí, ochutnal jsem pramen Luna, ale především jsem zavítal k obřímu modelu jízdního kola u pivovaru Zichovec. No a co dál? Zde, po více než 100km jízdy začala vrchařská pasáž. Nejprve mě čekal výšlap na rozhlednu Červený vrch. Nízký a krátký, ale pekelně strmý úvod. Ale nic to nebylo oproti dalšímu kopci, Oblíku. Bylo něco po 14h, parné srpnové odpoledne, a já se začal sápat po klikaté cestičce na tento 509m vysoký vrchol. Dal mi pořádně zabrat, ale výhled byl dokonalý. Mimo jiné jsem pohlížel na nedalekou Ranou, následující cíl. A dostat se nahoru mi vzalo opět plno sil, ale odměnou byl opět překrásný výhled. První vrchol VKČS byl v kapse. Původně jsem měl v plánu zdolat i na Milou, ale to jsem vzdal, začínal jsem mít pořádnou krizi, ozývaly se nohy, které nebezpečně tuhly. V parném odpoledni mě spasila hospoda v Bělušicích, kde do mě prakticky na ex zahučel litr ledové Kofoly a nalil mi potřebnou energii do žil. Na Číčov jsem se tak dostal poměrně bez problémů, jen jsem nevěděl, s čím se vlastně vyfotit, vrcholová cedule žádná. Ale výhled opět pěkný. Druhý vrchol zdolán, a já si řekl že pro tento den toho bylo až až a začal jsem myslet na „navrátila“. Ale rozhodně jsem to neměl ještě kousek. Čekala mě cesta přes Lovosice a do Litoměřic, kde jsem si v místním minipivovaru Labuť chvíli odpočinul u výborného pivečka. A pak ještě asi 20km do Roudnice, kde jsem už sedl na vlak do Prahy. Byl to dlouhý den, na tachometru mi svítilo 180km…
Vzdálenost: 180km, převýšení: 2 291m, povinné vrcholy: 2 (Raná, Číčov), bonusové vrcholy: Červený vrch, Oblík

Následně jsem VKČS na delší dobu přerušil a věnoval se jiným cyklo výletům, v září jsem pak na 10 dní vyrazil do Jeseníků, kde jsem si vyjezdil i zdejší vrchařskou korunu. K té Středohořské jsem se vrátil po dlouhé odmlce až v poslední zářiový den..

Vyjížďka č.2, 30.9.2018
Září se v poslední den rozloučilo takřka letním počasím, takže jsem měl o to víc chuti konečně zas zdolat pár kopečků ve Středohoří. Pocitově tento den shledávám jako nejtěžší vyjížďku v rámci VKČS. Ráno jsem si dokonce přivstal na vlak natolik, že jsem už byl v 8h v Lovosicích a mohl jsem vyrážet. A úvod to byl hodně ostrý, od Labe se vyšvihnout na vrchol Lovoše. Trvalo mi to asi hodinu, většinu cesty na vrchol jsem kolo vedl. Ale výhled byl dokonalý, Lovoš je podle mě kopec s jedním z nejhezčích výhledů u nás. Mám ho i radši než ten z vyšší Milešovky. Bylo 9 ráno, sluníčko svítilo, a dole se v mlžném oparu probouzely Lovosice i polabská „placka“. Následně mě čekal stejně tak prudký sjezd, a v ranním lese jsem skoro zalitoval, že nemám dlouhé rukavice, celkem by se snesly. Kopcovitou krajinou mě čekal výšlap na zříceninu hradu Košťálov, opět s krásnými výhledy na okolní krajinu. A pak nadešel strašák, Solanská hora, jelikož na ní nevede žádná značená cesta a já se bál pátrání, abych hledáním vrcholu neztratil moc času. Ale nakonec s pomocí map v telefonu vše klaplo. Na vrcholu jsem si chvíli odpočinul a nad svačinou jsem se rozhlížel po okolí. A dalším cílem byla Hradišťanská louka. Cesta na ní se mi nijak zvláště nelíbila, ale samotné místo bylo jak z pohádky, téměř horská loučka s břízou uprostřed, a nikde nikdo, parádní relax. Čekal mě sjezd do Štěpánova, a v nadcházejících kopcích se začaly ozývat nohy, kterým se už nechtělo pokračovat. Nicméně dojel jsem do Milešova, a čekala mě královna Milešovka. Vyjel jsem kam se dalo, ale přiznám se, že většinu cesty jsem po červené značce kolo vedl. Na cestě i vrcholu byl provoz, plno lidu, někteří na mě nechápavě hleděli co tam dělám s kolem. Hlavně pak na vrcholu, někteří se mě ptali, jestli jsem to nahoru vyjel, případně jestli se chystám sjíždět dolů. V obou případech byla odpověď ne. Na vrcholu jsem pohlížel na nedaleký Lovoš, kterým jsem začínal ráno. Než jsem seběhl dolů z Milešovky, bylo 16h. Tudíž 8 hodin od ranního startu, a já měl najeto asi jen 45km. No ale jakých! Teď mě čekala svižnější silniční část, z Velemína přes Lovosice, Terezín, Roudnici nad Labem a do Kralup nad Vltavou. To abych alespoň něco najel. Tady jsem už ale sedl na vlak směr Praha.
Vzdálenost: 107km, převýšení: 2 485m, povinné vrcholy: 5 (Lovoš, Košťálov, Solanská hora, Hradišťanská louka, Milešovka)

A opět následovala několikatýdenní odmlka. Závěr října se blížil, a já si říkal, že to takhle téměř v polovině přece nevzdám. Klíčový byl víkend 20.-21.10.2018…

Vyjížďka č.3, 20.10.2018
Stejně jako u druhé vyjížďky, jsem i tento den nasedl na ranní vlak z Prahy a v 8h jsem už začal šlapat v Lovosicích do pedálů. Úvod byl zahřívací, po rovině podél Labe, asi 14km do Dolních Zálezlů. Ale zde se začalo hned dost prudce stoupat směr Moravany. Zahřívacím prvním bodem byla vyhlídka Skalky, moc pěkné místo, s výhledem na zákrutu řeky Labe. V údolí se akorát rozpouštěla ranní mlha. Pokračoval jsem přes Stebno a Milbohov, a dojel jsem až na Větruši nad Ústím nad Labem. Tady jsem byl poprvé, konečně, vždycky na ní jen koukám od řeky. Sjel jsem dolů do Ústí, a opět se kousek přiblížil po rovině po silnici, tentokrát do Neštěmic. Odtud mě čekalo další stoupání od řeky přes Ryjice na zříceninu hradu Blansko. Následující pasáž byla hodně nahoru a dolu, a vzala mi plno sil, takže na dalším vrcholu, Javorském vrchu, jsem usedl na lavičku, a snědl jsem svůj svačino oběd. Hezky už bylo vidět do Děčína, zdál se tak blízko, ovšem mě ještě na cestě čekalo několik kopcovitých překážek. Nejprve jsem sjel dolů do Jílového, a odtud mě čekal výšlap na Děčínský Sněžník. Ten jsem si opět zařadil jako bonus, ale podívat se sem jsem plánoval už tak dlouho, že jsem dnes prostě musel. A stálo to za to! Dole pod kopcem krásně žloutly listnaté lesy, letošní podzim je vážně dokonalý! Parádní byla také občerstvovna pod rozhlednou, vůbec jsem nepočítal, že by mohlo mít něco koncem října otevřeno. Chvíli jsem si sedl do tepla na dvě velké Kofoly a koukal do mapy co dál. Ze Sněžníku mě čekal snad 15km sjezd na Děčínské nábřeží, při němž jsem ztratil přes 550 výškových metrů. Ale brzo mě čekalo další stoupání, nejprve na rozhlednu Velký Chlum, na kterou teda vedla z Děčína po červené hodně mizerná cesta, a pak už po silnici přes Březiny a Dobrnou k rozhledně Sokolí vrch, která už ale měla zavřeno. Bylo krátce po 17h. Sjel jsem tedy do Děčína a vyběhl jsem ještě alespoň na Kvádrberk, a vychutnal si tu nádherný západ slunce. Za tmy jsem pak už jen dojel na vlakové nádraží a zamířil do Prahy.
Vzdálenost: 94km, převýšení: 2 661m, povinné vrcholy: 5 (Skalky, Blansko, Javorský vrch, Velký Chlum, Sokolí vrch), bonusové vrcholy: Děčínský Sněžník, Kvádrberk

Vyjížďka č.4, 21.10.2018
Hned druhý den ráno jsem se vlakem vydal pokračovat tam, kde jsem v sobotu skončil – tedy do Děčína. Dnes mě čekaly ty nejvzdálenější body od domova, především vyhlídka Češka. Ale od začátku. Ráno byla v Děčíně pěkná mlha, a pěkně dlouho jí trvalo, než se přes den rozplynula. Zamířil jsem nejprve do Benešova nad Ploučnicí, a odtud na Markvartice. Cesta na vrchol rozhledny Triangl byla trochu hledání, především v závěrečné části. Z vrcholu jsem si cestu zkrátil polem, a dokonce i přes kravský výběh, abych se dostal do Kerhartic. Odtud už jsem pokračoval po silnici, zato pořádně do kopce do Kamenického Šenova a na vyhlídku Češka. Zde jsem byl už letos v dubnu, byla totiž i jedním z vrcholů vrchařské koruny severu. Dnes jsem se tu příliš nezdržel a po vyfocení se jsem sjel zpět k Panské skále, kde jsem usedl na lavičku a dal si jídlo. Pak jsem pokračoval do Žandova, chvíli nahoru, chvíli dolu, ale pak už jen nahoru na rozhlednu Strážný vrch. Bohužel byla zrovna nepřístupná kvůli opravě. Po modré značce jsem přes Valkeřice vyšlápl na nedalekou rozhlednu Kohout, ta sice přístupná byla, ale zas je už poměrně obklopená vzrostlými stromy a není toho z ní moc vidět. Po silnici jsem pak pokračoval směrem na Verneřice a udělal jsem si dobrovolnou zajížďku k vysílači Buková hora, kde jsem se i porozhlédl z Humboldtovy vyhlídky. Nelitoval jsem. Po návratu do Verneřic mě čekal dnešní pátý vrchol, rozhledna Náčkovice, kde jsem dal rychlou odpolední sváču cca v 17h. A pak přišlo peklo, takový profil jsem absolutně nepředvídal. Úsek od rozhledny přes Homole u Panny, Proboštov, Horní Zálezly a Malečov, stále nahoru a dolu, ale takový krpály! Začínala být tma i zima, a nohy už toho měly hodně dost. Tahle pasáž mi vážně utkvěla v hlavě, krize. Z Malečova jsem se po zelené vydal na Vysoký Ostrý, ale fotil jsem se tu před 19h, za totální tmy, dole byly vidět jen světýlka rozsvíceného města Ústí nad Labem. Mrzelo mě to, musí to být určitě krásný výhled odtud, ale tak někdy příště. Čekal mě už jen strmý sešup za tmy do Ústí na nádraží, a vlakem šup do Prahy. Dle počtu vrcholů a převýšení nejnáročnější etapa.
Vzdálenost: 117km, převýšení: 2 872m, povinné vrcholy: 6 (Triangl, Češka, Strážný vrch, Kohout, Náčkovice, Vysoký Ostrý), bonusové vrcholy: Buková hora/Humboldtova vyhlídka

Vyjížďka č.5, 31.10.2018
Zbývaly mi poslední dva vrcholy koruny, Hradiště a Varhošť, oba poblíž Litoměřic, takže bylo fajn, že už mě nečekalo žádné velké přemisťování. Využil jsem nenadálého krásného počasí, vzal si den volna v práci, a rozhodl se korunu dorazit v poslední říjnový den. Vlakem jsem dojel z Prahy do Roudnice nad Labem, a odtud jsem krátce před 10h vyjížděl. Úvodních necelých 20km bylo na pohodu a kopírovalo po rovince tok Labe, ostatně tuhle část Labské stezky do Litoměřic znám moc dobře. Z Litoměřic mě ale čekal poměrně ostrý výšlap přes Mentaurov na vrchol Hradiště. Od tohoto vrcholku jsem moc nečekal, o to víc mě příjemně překvapil, protože výhled byl nádherný. Na Říp, Radobýl, Hazmburk, ale i Lovoš, Milešovku, a další kopečky. Bylo vtipné říkat si na tomhle jsem byl, na tom taky, … Po žluté jsem seběhl do obce Hlinná, a to už jsem mířil na poslední vrchol co mi zbýval, na Varhošť. Jen cesta na sedlo byla náročná, a pak ještě po žluté značce k rozhledně. Dnes mi to do kopce moc nejelo, nohy ztuhlé jak z kamene. Ale výhled z rozhledny byl parádní, překvapilo mě, že bylo vidět už i na Ústí nad Labem. Hotovo, pomyslel jsem si, 20 vrcholů zdoláno! Můj den ale ještě nekončil, bylo krásně, a tak jsem pokračoval ještě dál přes Kamýk na Kalvárii a vyhlídku Tři kříže, tam mě to teda také uchvátilo. A pak přes Žernoseky a Michalovice, a vyšlápl jsem si ještě na Radobýl, ten už znám z loňského září, takže jsem věděl na co se těšit. Z Radobýlu jsem sjel opět do Litoměřic, a díky posunu času mi zbývala už asi jen hodina a půl světla. Po stezce 2A jsem pokračoval přes Terezín do Roudnice, a odtud už za tmy po silnici přes Rovné, Ctiněves, Mlčechvosty, Ouholice, a Nelahozeves do Kralup na vlak do Prahy, tak jako při návratu u vyjížďky č.2.
Vzdálenost: 100km, převýšení: 1 654m, povinné vrcholy: 2 (Hradiště, Varhošť), bonusové vrcholy: Kalvárie/Tři kříže, Radobýl

Shrnuto, celkově jsem najel 598km a nastoupal téměř 12 000 výškových metrů. Tahle koruna hodně bolela, a můžu směle říct, že je obtížnostně srovnatelná s těmi horskými (které jsem letos absolvoval v Beskydech, Jeseníkách, nebo Jizerkách+Krkonoších). Kopce jsou ve Středohoří sice nevysoké, ale strmé, a vzhledem k okolní rovinaté krajině člověka hodně potrápí. Na druhé straně na prakticky každém z nich zůstanete okouzleni, jakým vás odmění výhledem.
V rámci letošního ročníku jsem poznal plno krásných nových míst, o kterých jsem dosud vůbec nevěděl, nebo na které jsem se chystal, a tohle mě alespoň rozhoupalo podívat se na ně. Kromě Lovoše, Milešovky a Češky jsem byl na zbývajících 17 vrcholech úplně poprvé. Byl to parádní souboj s kopcovitou přírodou a moc jsem si ho užil, ke všemu mě ve všech vyjížďkách provázelo krásné počasí. Jsem zvědavý, jaké vrcholy budou zařazeny v příštím ročníku, a moc se těším!
Přeji hodně zdaru,
s přátelským pozdravem

Petr Holička, Praha, 33let

Nastavení